Anotace:
Příspěvek se zaměřuje na výstavní projekty Pokus o maximální přiblížení KE 3171 O 96 | Prostorová interpretace zátiší (Muzeum umění Olomouc, 2020) a jeho reprízu Nový pokus o maximální přiblížení KE 3171 O 96 | Interpretace zátiší (Gočárova galerie Pardubice, 2024) jako na modelové příklady transmediálních výstav s kulturně-mediativním potenciálem. Autorka zkoumá, jak různé formy prezentace (vizuální, haptické, zvukové, multimediální, digitální i participativní) utvářejí dialogický prostor, v němž se návštěvnická zkušenost může smysluplně rozvíjet. Teoretický rámec příspěvku je doplněn o data z evaluačních průzkumů realizovaných během obou výstavních projektů.
Klíčová slova:
Konceptuální kurátorství
multisenzorická zkušenost
kulturní mediace
participativní muzeologie
transmediální narace
An empathetic exhibition interface or an exhibition as a space where visitors and technology work together meaningfully
Abstract:
The paper focuses on exhibition projects entitled Attempt at maximum approximation KE 3171 O 96 | Spatial interpretation of still life (Olomouc Museum of Art, 2020) and its repeat entitled A new attempt at maximum approximation KE 3171 O 96 | Interpretation of still life (Gočár Gallery Pardubice, 2024) as model examples of transmedia exhibitions with a cultural-mediation potential. The author examines how different forms of presentation (visual, haptic, audio, multimedia, digital and participatory) create a dialogue space in which visitor experience can develop meaningfully. The theoretical framework of the paper is added to by data from evaluation surveys conducted during the two exhibition projects.
Keywords:
conceptual curatorship
multisensory experience
cultural mediation
participatory museology
transmedia narration
Kurátorský koncept
Premiéra výstavy Muzea umění Olomouc s názvem Pokus o maximální přiblížení KE 3171 O 96 | Prostorová interpretace zátiší (2020) i její repríza v Gočárově galerii v Pardubicích pod mírně pozměněným titulem Nový pokus o maximální přiblížení KE 3171 O 96 | Interpretace zátiší (2024) představily výrazný, dramaturgicky pojatý kurátorský záměr založený na interpretaci jediného obrazu rozvinuté do prostoru. Obě realizace kombinovaly lineární a prostorové vyprávění, propojovaly fyzické a digitální obsahové roviny a kladly důraz na smysluplné zapojení taktilních i výtvarně-aktivizačních prvků. Výstava se tak stala vrstevnatou prezentací informací a současně prostředím podporujícím aktivní participaci návštěvníka. Kurátorský přístup vycházel zejména z konceptů kulturní mediace¹ a transmediální narace², ale opíral se i o participativní muzeologii³ a teorie multisenzorické percepce⁴. Tyto přístupy chápou muzeum jako místo dialogu mezi divákem a artefaktem, jako prostor pro prožitkové učení a emocionální angažovanost i jako prostředí, v němž návštěvník spoluutváří význam výstavy.
Transmediální rozšíření narativu výstavy
Interpretace vybraného uměleckého díla byla rozprostřena do různých forem a médií – vizuálních, zvukových, haptických, multimediálních i participativních – aby si návštěvník mohl z jednotlivých fragmentů skládat vlastní prožitek z výstavy v souladu se svými momentálními potřebami a naladěním. Projekt tak pracoval s narativní fragmentací prostřednictvím zvětšené reprodukce originálu, soustředěného pozorování kompozice vedeného audioprůvodcem, multimediální aplikace reflektující prvotní estetický postoj návštěvníka, animovaného videa o historii žánru zátiší, výtvarné aktivity či odborného výkladu ve vizuálně poutavé textové formě. Pardubická repríza doplnila haptickou rovinu v podobě substitučních exponátů a kolekci originálních děl z českých sbírek. Projekt lze proto charakterizovat jako transmediální vyprávění, v němž každé médium přinášelo novou perspektivu.⁵ Kulturní mediace zde nepředstavovala jen didakticky vedené zprostředkování, nýbrž se rozšířila o reflexi a fyzickou zkušenost návštěvníka.⁶ Jeho pohyb v prostoru se stal volitelnou cestou: dramaturgicky usměrňovanou, ale smysluplnou teprve ve chvíli, kdy návštěvník aktivně interagoval s obsahem skrze zrak, sluch, hmat i vlastní tvořivost.⁷
Rozprostřená interpertace
Prostor výstavy umožnil divákům vydat se na poznávací cestu za staromistrovským zátiším prostřednictvím tzv. „rozprostřené interpretace“. Kurátorským záměrem bylo vést návštěvníka k obrazu Jana I. van Kessela (1626–1679) Zátiší s citrónem z roku 1655.⁸ Příchozí mohl následovat pokyny návštěvnického manuálu prezentovaného na textových panelech, nebo se svobodně rozhodnout, že se na vytyčenou interpretační cestu nevydá a zakusí projekt podle vlastního uvážení. Instalace nabízela postupné seznámení s historií malby, jejím ikonografickým obsahem a poskytovala i podněty k vnímání a k vlastní tvůrčí činnosti.⁹ Autorka se v dalším textu zaměří na detailní rozbor interpretační linie výstavy, představí její metodologické základy a předloží také výsledky evaluačního šetření mezi návštěvníky, které nejlépe vypovídají o tom, jak byla výstava přijímána.¹⁰
Zvětšené reprodukce ústředního díla
V úvodní části interpretační cesty se návštěvník setkal se zvětšenou barevnou reprodukcí obrazu Jana I. van Kessela. Kurátorským záměrem bylo poprvé konfrontovat nepřipraveného diváka s námětem obrazu a aktivovat jeho prekoncepty.¹¹ Návštěvník byl veden k hloubkové percepci a zaměření na detaily díla. Metodologicky šlo o zpomalené čtení obrazové informace ve výrazně zvětšeném formátu, což odpovídá principům close looking v muzejní edukaci.¹² Z evaluačního výzkumu mezi fokusovými skupinami seniorů, studentů a individuálních návštěvníků vyplynulo, že reprodukce vyvolala pocit důkladného prohlédnutí díla – o čemž svědčí vysoké procentuální zastoupení odpovědi „ano“ na otázku: „Máte pocit, že jste si obraz důkladně prohlédli?“ Nejvíce o tom byli přesvědčeni senioři: v roce 2020 odpovědělo kladně 94 % ze skupiny čítající 31 respondentů, v roce 2024 to bylo 87 % z množiny 24 dotázaných.¹³
Barevně utlumená reprodukce dále posloužila k vnímání kompozice vedenému mluveným komentářem, který pomáhal odhalovat i přehlédnuté detaily. Tento přístup podporoval multimodální vnímání¹⁴ a vytvářel kolem kompozičních prvků vysvětlující příběh. Zároveň diváka naváděl k tomu, jak tento i jiné obrazy lze chápat. V roce 2020 si audioprůvodce ve vysoké míře poslechly všechny skupiny: pozitivně odpovědělo 81 % seniorů (z 31 respondentů), 84 % studentů (z 63 respondentů) a 89 % individuálních návštěvníků (z 73 respondentů). V roce 2024 se do audionahrávky nejvíce zaposlouchali individuální návštěvníci (80 % z 77 respondentů), zatímco nejmenší zájem projevili senioři, kteří odpověděli „ano“ pouze v 61 % případů (z 24 respondentů).
Při procházení pardubickou výstavou na návštěvníky čekala ještě jedna speciální forma zvětšené reprodukce díla doplněná o reálné materiály, které měly za úkol posílit mimetické zobrazení a ponouknout diváka k objevení hranice mezi malbou typu „trompe l’oeil“ a skutečností.¹⁵ Kvalitu zobrazení předmětné reality staromistrovské malby mohli návštěvníci docenit prostřednictvím šesti haptických substitučních exponátů.¹⁶
Multimediální aplikace Slovní mrak
V další části výstavy čekal na návštěvníka kreativní způsob, jak zanechat svou osobní interpretaci díla prostřednictvím speciálně naprogramované multimediální aplikace. Takový způsob zprostředkování výtvarného umění na sebe může strhnout příliš mnoho pozornosti a oslabit tak vnímání výstavního prostředí, ale co je důležitější, umožňuje proměnit diváka ve spolutvůrce obsahu.¹⁷ V našem případě program převáděl verbalizované asociace návštěvníků spojené s pozorovaným obrazem do vizuální podoby a zobrazoval je na velké projekční stěně ve formě tzv. „Slovního mraku“. Ten nebyl statický, nýbrž reagoval na přírůstky nových výrazů, které se odlišovaly velikostí podle četnosti a barevností podle novosti. Významnou složkou aplikace bylo i gravitační prostředí: slova se shlukovala do kupovitých tvarů připomínajících mrak, rozfoukávaný větrem a ovlivňovaný simulovanou gravitací. Slovní mrak se v tomto případě stal prvkem participace i vizuální hry.¹⁸ Evaluační dotazníky se proto zaměřily na otázku: „Využili jste nabídku ke kreativnímu vyjádření svých myšlenek?“. V roce 2020 odpovědělo kladně 68 % individuálních návštěvníků, 76 % studentů a 35 % seniorů. V roce 2024 zájem o aplikaci ve skupině seniorů vzrostl na 43 %, avšak u individuálních návštěvníků klesl na 61 % a u studentů na 54 %. U poslední skupiny byl pokles částečně způsoben organizovaným průchodem výstavou, kdy se někteří účastníci stali z praktických důvodů spíše pozorovateli než aktivními uživateli.¹⁹
Odborná uměleckohistorická interpretace
Další místnost výstavy byla věnována odborné uměleckohistorické interpretaci. Graficky výrazně pojatý velkoplošný polep panelů nabízel nejen formální a obsahovou analýzu malby, ale i komparaci s dalšími výtvarnými díly. Zájemci tak dostali příležitost rozšířit své znalosti a zasadit je do širších souvislostí. Kontextualizace sloužila jako nástroj k prohloubení povědomí o obsahu výstavy a současně měla návštěvníka motivovat k očekávanému setkání s originálem.²⁰ Evaluační výzkum se prostřednictvím otázky „Měli jste chuť se seznámit s odborným textem?“ zaměřil na to, jak publikum přijímalo strukturovaný a informačně náročný text. V roce 2020 odpovědělo kladně 87 % seniorů, 75 % studentů a 80 % individuálních návštěvníků. V roce 2024 se zájem snížil u všech skupin s výjimkou seniorské, kde zůstal stabilní (87 %). „Ano“ odpovědělo 46 % studentů a 74 % individuálních návštěvníků. Zajímavým zjištěním bylo, že fokusové skupiny ve vysoké míře označovaly text za přínosný, ačkoli jej často nepřečetly celý. Mezi lety 2020 a 2024 u individuálních návštěvníků docenění textu vzrostlo z 80 % na 86 %, u seniorů z 84 % na 95 %. Pokles byl patrný pouze u studentů z 92 % na 73 %.²¹
Setkání s originálními díly
V poslední místnosti se návštěvníci dostali k vrcholu výstavního narativu a setkali se – možná překvapivě – nejen s jedním, ale se dvěma originálními obrazy. Zátiší s citronem z roku 1655 od Jana I. van Kessela bylo instalováno společně s malbou Zátiší s limetkami II. (2017) současného malíře Jana Mikulky (*1980)²², která významně rozšířila interpretační rámec staromistrovského díla. Z metodologického hlediska se jednalo o kontrast mezi poznáním a prožitkem.²³ Na to, zda se očekávání návštěvníků naplnila, se zaměřila i evaluační otázka: „Naplnilo setkání s originální malbou Zátiší s citrónem vaše očekávání?“. V roce 2020 odpovědělo kladně 90 % seniorů, 78 % studentů a 88 % individuálních návštěvníků; v roce 2024 pak 87 % seniorů, 73 % studentů a 83 % individuálních návštěvníků.
Repríza výstavy v Pardubicích rozšířila původní dvojici obrazů o široký kurátorský výběr dalších děl²⁴, který dále ilustroval téma z uměleckohistorické perspektivy a manifestoval proměny žánru zátiší.²⁵ Kolekce zahrnovala jídelní zátiší tematicky navazující na obrazy Jana I. van Kessela a Jana Mikulky, dále lovecká zátiší, mrtvá zvířata (především ptáky), zátiší vanitas, květinová zátiší i zátiší s plodinami a předměty v dalších částech expozice. Návštěvníci tak mohli vidět díla vzniklá od 16. do 21. století, od Kuchyňského zátiší s výjevem Krista v Emauzích Joachima Beuckelaera (1533–1570/74) z roku 1565 až po Kompozici s kdoulemi Jana Mikulky z roku 2021. Součástí expozice byla i díla ukazující přesahy žánru: kresby, grafiky, fotografie Josefa Sudka (1896–1976), Jaromíra Funkeho (1896–1945) a Jiřího Tomana (1924–1972) i sochařská díla jako reliéf Ilji Sainera (1947–2008) a objekty Huga Demartiniho (1931–2010) a Jiřího Surůvky (*1961).
Edukační zóna
Součástí obou výstavních projektů byla edukační zóna, v Olomouci umístěná v prvním patře, v Pardubicích pak hned v úvodní části expozice. Praktická umělecká zkušenost představovala další segment participativní mediace a byla doplněna animovaným videoklipem, který návštěvníkovi zprostředkoval hlubší vhled do historického vývoje a druhů tohoto uměleckého žánru.²⁶ V prostoru určeném pro experiment si mohli návštěvníci vyzkoušet náročnost tvorby zátiší. Úloha jim byla záměrně ztížena použitím naddimenzované tužky a zadáním provést kresbu jediným tahem. Tento způsob práce navazoval na princip expresivní interpretace, tedy metodického rámce, který staví na vlastní tvořivé zkušenosti a na konfrontaci s limity vyjadřovacích prostředků.²⁷
Závěr
Závěrem lze konstatovat, že propojení transmediální narace a kulturní mediace přináší do výstavní praxe model, v němž se expozice stává prostorovým rozhraním pro vnímání, zkoumání i autentický prožitek. Takový model představuje příležitost pro kurátorskou i návštěvnickou inkluzi, protože různorodé interpretační jazyky oslovují širší publikum a propojují rozmanité roviny porozumění i prožitku podle individuálních potřeb. Kurátor se v takovém konceptu částečně staví do role návštěvníka. Přemýšlí nejen nad tím, proč a co vystavuje, ale také nad tím, jak je výstava chápána a vnímána. Sám se tak stává jedním z klíčových mediátorů výstavního příběhu.
Název „Empatické rozhraní výstavy“ lze proto chápat jako metaforu popsaného prostoru, který reaguje na fyzické, emocionální a interpretační potřeby návštěvníka a přirozeně vytváří podmínky pro volbu i zvědavost. Taková výstava umožňuje smyslový i kognitivní kontakt s obsahem, aniž by předpokládala předchozí znalosti. Respektuje svobodu a různorodost zkušeností, podporuje vlastní tempo a naladění návštěvníka a proměňuje jej ve spolutvůrce výstavní situace.
¹ DESVALLÉES a MAIRESSE, eds. Key concepts of museology, 2010.
² JENKINS, Convergence culture…, 2006.
³ SIMON, The participatory museum, 2010. Dostupné z: http://www.participatorymuseum.org.
⁴ HOWES, The varieties of sensory experience…, 1991, s. 3–21, 167–191.
⁵ JENKINS, Convergence culture…, 2006, s. 95–96.
⁶ DESVALLÉES a MAIRESSE, eds. Key concepts of museology, 2010, s. 46–47.
⁷ HOWES,The varieties of sensory experience…, 1991, s. 3–21.
⁸ Jan I. van Kessel (Antverpy, 1626–Antverpy, 1679), Zátiší s citrónem, 1655, olej, plátno, 29 x 43 cm, inv. č. KE 3171 O 96, Arcibiskupství olomoucké.
⁹ TILDEN, Interpreting our heritage, 2007, s. 33–35.
¹⁰ MACDONALD, A companion to museum studies, 2006, s. 181–197.
¹¹ SLAVÍK aWAWROSZ, Umění zážitku, zážitek umění: a praxe artefiletiky, 2004, s. 145.
¹² FALK a DIERKING, The museum experience revisited, 2013, s. 154–156.
¹³ Evaluační výzkum z roku 2020 je v plné verzi publikován v katalogu k výstavě: LAMATOVÁ, Hana, Marek ŠOBÁŇ a Petra ŠOBÁŇOVÁ. Pokus o maximální přiblížení KE 3171 O 96…, 2020, s. 43–57. Výzkum z roku 2024 je prozatím v celé délce nepublikovaný a je uložen v osobním archivu autorky výstavy.
¹⁴ HOWES, 1991, ibidem.
¹⁵ STOICHITA, The self-aware image: an insight into trompe-l’œil…, 1997, s. 13–1.
¹⁶ CANDLIN, Art, museums and touch, 2010, s. 56–60.
¹⁷ KESNER, Muzeum umění v digitální době…, 2000, s. 235.; SIMON in KESNER, 2010, ibidem.
¹⁸ PAUL, Digital art, 2015, s. 225–230.
¹⁹ FALK a DIERKING, 2013, s. 212–215.
²⁰ HOOPER-GREENHILL, Museums and the interpretation of visual culture, 2000, s. 108–112.
²¹ HEIN, Learning in the museum, 1998, s. 153–159.
²² Jan Mikulka (* 1980, Praha), Zátiší s limetkami II, 2017, olej, plátno, 100 x 150 cm, soukromá sbírka.
²³ BAXANDALL, Painting and experience in fifteenth-century Italy…, 1988, s. 34–36.
²⁴ Byla prezentována zátiší ze sbírek Gočárovy galerie, Muzea umění Olomouc, Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, Galerie Klatovy / Klenová, Oblastní galerie Liberec, Galerie Středočeského kraje, Orlického muzea a galerie v Rychnově nad Kněžnou a Státního zámku v Rájci nad Svitavou, vystavené společně s díly umělce Jana Mikulky zapůjčených ze soukromých sbírek.
²⁵ BRYSON, Looking at the overlooked…, 1990, s. 13–22.
²⁶ HOOPER-GREENHILL, Museums and education…, 2007, s. 120–123.
²⁷ SLAVÍK a WAWROSZ, 2004, s. ibidem. – HEIN, 1998, ibidem.
Seznam použitých pramenů a literatury
BAXANDALL, Michael. Painting and experience in fifteenth-century Italy: a primer in the social history of pictorial style. 2. vyd. Oxford: Oxford University Press, 1988. ISBN 0-19-282144-9.
BRYSON, Norman. Looking at the overlooked: four essays on still life painting. London: Reaktion Books, 1990. ISBN 0-948462-11-4.
DESVALLÉES, André a François MAIRESSE, eds. Key concepts of museology. Paris: Armand Colin; International Council of Museums, 2010. ISBN 978-2-200-25398-1.
CANDLIN, Fiona. Art, museums and touch. Manchester: Manchester University Press, 2010, s. 56–60. ISBN 978-0-7190-7908-0.
FALK, John H. a Lynn D. DIERKING. The museum experience revisited. Walnut Creek, California: Left Coast Press, 2013. ISBN 978-1-61132-045-9.
HEIN, George E. Learning in the museum. London; New York: Routledge, 1998. ISBN 0-415-15696-6.
HOOPER-GREENHILL, Eilean. Museums and the interpretation of visual culture. London; New York: Routledge, 2000. ISBN 0-415-21459-1.
HOOPER-GREENHILL, Eilean. Museums and education: purpose, pedagogy, performance. London; New York: Routledge, 2007. ISBN 978-0-415-32703-5.
HOWES, David, ed. The varieties of sensory experience: a sourcebook in the anthropology of the senses. Toronto: University of Toronto Press, 1991. ISBN 0-8020-2665-5.
JENKINS, Henry. Convergence culture: where old and new media collide. New York: New York University Press, 2006. ISBN 978-0-8147-4307-6.
KESNER, Ladislav. Muzeum umění v digitální době: vnímání obrazů a prožitek umění v soudobé společnosti. Praha: Arbor vitae, 2000. ISBN 80-86217-15-5.
LAMATOVÁ, Hana, Marek ŠOBÁŇ a Petra ŠOBÁŇOVÁ. Pokus o maximální přiblížení KE 3171 O 96: prostorová interpretace zátiší. Olomouc: Muzeum umění Olomouc, 2020. ISBN 978-80-88103-68-4.
MACDONALD, Sharon, ed. A companion to museum studies. Malden, MA: Blackwell Publishing, 2006. ISBN 978-1-4051-0826-9.
PAUL, Christiane. Digital art. 3. vyd. London: Thames & Hudson, 2015, s. 225–230. ISBN 978-0-500-29133-4.
SIMON, Nina. The participatory museum [online]. Santa Cruz, California: Museum 2.0, 2010 [cit. 2025-08-30]. Dostupné z: http://www.participatorymuseum.org. ISBN 978-0-615-34619-3.
SLAVÍK, Jan a Petr WAWROSZ. Umění zážitku, zážitek umění: a praxe artefiletiky. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-827-3.
STOICHITA, Victor I. The self-aware image: an insight into trompe-l’œil, still life, the devotional image. Cambridge: Cambridge University Press, 1997. ISBN 978-0-521-58505-8.
TILDEN, Freeman. Interpreting our heritage. 4. vyd. Chapel Hill: The University of North Carolina Press, 2007. ISBN 978-0-8078-3128-5.
Seznam použitých pramenů a literatury
BAXANDALL, Michael. Painting and experience in fifteenth-century Italy: a primer in the social history of pictorial style. 2. vyd. Oxford: Oxford University Press, 1988. ISBN 0-19-282144-9.
BRYSON, Norman. Looking at the overlooked: four essays on still life painting. London: Reaktion Books, 1990. ISBN 0-948462-11-4.
DESVALLÉES, André a François MAIRESSE, eds. Key concepts of museology. Paris: Armand Colin; International Council of Museums, 2010. ISBN 978-2-200-25398-1.
CANDLIN, Fiona. Art, museums and touch. Manchester: Manchester University Press, 2010, s. 56–60. ISBN 978-0-7190-7908-0.
FALK, John H. a Lynn D. DIERKING. The museum experience revisited. Walnut Creek, California: Left Coast Press, 2013. ISBN 978-1-61132-045-9.
HEIN, George E. Learning in the museum. London; New York: Routledge, 1998. ISBN 0-415-15696-6.
HOOPER-GREENHILL, Eilean. Museums and the interpretation of visual culture. London; New York: Routledge, 2000. ISBN 0-415-21459-1.
HOOPER-GREENHILL, Eilean. Museums and education: purpose, pedagogy, performance. London; New York: Routledge, 2007. ISBN 978-0-415-32703-5.
HOWES, David, ed. The varieties of sensory experience: a sourcebook in the anthropology of the senses. Toronto: University of Toronto Press, 1991. ISBN 0-8020-2665-5.
JENKINS, Henry. Convergence culture: where old and new media collide. New York: New York University Press, 2006. ISBN 978-0-8147-4307-6.
KESNER, Ladislav. Muzeum umění v digitální době: vnímání obrazů a prožitek umění v soudobé společnosti. Praha: Arbor vitae, 2000. ISBN 80-86217-15-5.
LAMATOVÁ, Hana, Marek ŠOBÁŇ a Petra ŠOBÁŇOVÁ. Pokus o maximální přiblížení KE 3171 O 96: prostorová interpretace zátiší. Olomouc: Muzeum umění Olomouc, 2020. ISBN 978-80-88103-68-4.
MACDONALD, Sharon, ed. A companion to museum studies. Malden, MA: Blackwell Publishing, 2006. ISBN 978-1-4051-0826-9.
PAUL, Christiane. Digital art. 3. vyd. London: Thames & Hudson, 2015, s. 225–230. ISBN 978-0-500-29133-4.
SIMON, Nina. The participatory museum [online]. Santa Cruz, California: Museum 2.0, 2010 [cit. 2025-08-30]. Dostupné z: http://www.participatorymuseum.org. ISBN 978-0-615-34619-3.
SLAVÍK, Jan a Petr WAWROSZ. Umění zážitku, zážitek umění: a praxe artefiletiky. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-827-3.
STOICHITA, Victor I. The self-aware image: an insight into trompe-l’œil, still life, the devotional image. Cambridge: Cambridge University Press, 1997. ISBN 978-0-521-58505-8.
TILDEN, Freeman. Interpreting our heritage. 4. vyd. Chapel Hill: The University of North Carolina Press, 2007. ISBN 978-0-8078-3128-5.
Plain Language
Empatické rozhraní výstavy
Autorka působí jako kurátorka a edukátorka v Muzeu umění Olomouc. Zabývá se předáváním umění s důrazem na rozličné metody a strategie výstavních projektů. Příspěvek představuje celistvou kurátorsko-edukační koncepci konkrétní výstavy a její upravené reprízy. Středobodem obou výstav je představení jediné malby Zátiší s citronem (1655), rozvinuté do různých médií a forem – vizuální, zvukové, haptické, multimediální a interaktivní. K ústřednímu obrazu se návštěvník dopracovává prostřednictvím rozmanitých výstupů, které pomáhají vytvářet vztah k dílu a rozvíjet kompetenci k pochopení i autentické interpretaci.
Klíčové prvky výstavy tvoří: Zvětšená reprodukce s audioprůvodcem – podporuje důkladné nazírání a intenzivnější divácký prožitek, Zátiší určené k dotýkání – rozšíření o fyzický kontakt se „zátiším“, Multimediální aplikace „Slovní mrak“ – převod návštěvnických asociací do vizuální podoby, příležitost spoluutvářet výstavu. Odborné textové panely představují kontext díla a uměleckohistorický rozbor. S touto pestrou zkušeností vstupuje divák do místnosti s originálním artefaktem, který doplňuje jedno či více spřízněných děl. Otevírá se tu prostor pro zúročení dosavadního návštěvnického zážitku i kurátorské práce. Návštěvník na základě získaných vědomostí nyní může sám hledat vztahy a souvislosti mezi různými formami uměleckého zátiší. Edukační zóna nabízí v závěru možnost vytvořit vlastní zátiší; díky ztíženým podmínkám – obří tužce a zadání „jedním tahem“ – vzniká bezpečný rámec pro svobodné a hravé sebevyjádření.