Synergický management: na cestě k efektivní meziprofesní spolupráci ve prospěch zvýšení kvality edukace nejen vysokoškolských studentů s dyslexií

Motto: „Naši učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, jež pouze ukazují, kam jít, ale samy nejdou.“

Jan Amos Komenský¹

Úvod

Téma manažerské synergie, jež bývá v moderním managementu považováno za „svatý grál“ manažerské teorie i praxe, lze právem považovat za výzvu pro všechny, kteří se zabývají vedením lidí. K úkolům vyučujících odborníků působících na vysoké škole, věnujících se vzdělávání budoucích manažerů, jejichž cílem bude ze své vedoucí pozice projektovat různé typy synergií, organizačně zajišťovat jejich vznik a také hodnotit dosažené synergické efekty, patří mimo jiné budování mostu mezi teorií a praxí. Aby se mladí lidé mohli časem dopracovat k vlastním, ale zdůvodnitelným názorům na pojetí, místo a poslání synergií při vedení pracovníků, vysokoškolští pedagogové je mohou v rámci studia podpořit už tím, že se při plánování vlastní výuky cíleně věnují vyhledávání edukačních podnětů směřujících k rozvoji systémového myšlení u svých studentů.

Pokud se vysokoškolský pedagog rozhodne využít ve vlastní výuce vzdělávacího potenciálu institucí působících v neformálním prostředí a spojí své síly s odbornými pracovníky „zvenčí“ ve prospěch uspořádání exkurze, má větší šanci zaujmout své studenty pro zprostředkované téma a zároveň jim ukázat jednu z cest, jak vlastní prožitek může vést k hlubšímu přemýšlení o svém přístupu k žádoucí podpoře spolupráce týmů v organizacích. Hezkým příkladem otevřenosti vůči moderním trendům ve vzdělávání a navazování vazeb mezi odborníky napříč „učícími se organizacemi“ jako systémy je společná příprava inkluzivního prostředí pro realizaci exkurze pro studenty Masarykova ústavu vyšších studií ČVUT do Národního technického muzea v Praze. Na základě dostupných zdrojů, včetně aktuálních zjištění vzešlých z výzkumného šetření Muzea bez bariér (realizovaného Fakultou multimediálních komunikací UTB ve Zlíně) a díky úzké spolupráci s odborníky z Pražské techniky se od samotného počátku příprav výstavy NTM „Co stvořilo železnici a co stvořila železnice“ (s plánovaným zahájení 3. října 2025) počítalo s úpravami základních textů pro návštěvníky z řad dyslektiků. Zda bude možné výslednou podobu výstavy hodnotit jako zdařilou ve smyslu její vstřícnosti k potřebám nejen této návštěvnické skupiny, ukáže čas…

1. Východiska a teoretické vymezení řešení problematiky

Díky existenci řady studií zahraničních i českých odborníků z psychologické a pedagogické vědní oblasti dnes už víme, že specifické poruchy učení² mohou přetrvávat i do období dospělosti, přičemž projevy jsou značně variabilní a individuální³, z čehož plyne, že také komunikace s lidmi se specifickými poruchami učení vyžaduje jisté zásady. Bohužel se ještě pořád můžeme setkat s názorem (především laické veřejnosti), že lidé se specifickými poruchami učení jsou hloupí nebo líní a tento názor může poté ovlivnit i přístup k nim. Opak je ale pravdou – specifické poruchy učení s úrovní inteligence nesouvisí. Bylo prokázáno, že specifické poruchy učení se vyskytují u lidí s průměrnou nebo nadprůměrnou inteligencí. Ze zásad pro komunikaci s lidmi se specifickými poruchami učení můžeme jmenovat např.: respektovat pracovní tempo, dát dostatek prostoru pro vyjádření jedince, pro přečtení textu či zapsání zprávy⁴. Odborná literatura i praxe zaměřená na žáky se specifickými poruchami učení na základních školách se vyvíjí již od 60. let minulého století. Současně významná část veřejnosti předpokládá, že díky intenzivní péči lze tyto poruchy odstranit nebo alespoň výrazně zmírnit. Zatímco v zahraničí jsou poruchy učení považovány za celoživotní handicap, u nás se tato skutečnost dostává do povědomí jen velmi pomalu⁵. Nezávisle na této přetrvávající představě se dnes běžně setkáváme jak na středních, tak i na vysokých školách s poměrně četnou skupinou studentů s poruchami, zejména s dyslexií . Díky tomu, že k výrazným změnám v této oblasti dochází v posledních letech též v českém terciálním vzdělávání⁶, mohou studující jedinci se zájmem o poskytnutí poradenství využívat služby poskytované ze strany Center podpory studentům se specifickými potřebami, které byly postupně zřízeny napříč celou ČR při univerzitách i vysokých školách.  V této souvislosti se logicky nabízí vyzvat i samotné vysokoškolské pedagogy k tomu, aby šli cíleně naproti potřebám svým studentů především promýšleným plánováním a realizací vlastní výuky s důrazem na vytvářením prostředí příznivého pro vzdělávání dyslektiků⁷. Jako jedna z vhodných cest podpory se jeví posilování komunikace a rozvoj spolupráce s vhodnými partnery z neformálního prostředí paměťových institucí specializujících se na prezentaci a edukaci muzejních sbírek ve prospěch žádoucího vzniku inkluzivní výstavy. 

Přestože uplynulo už takřka celé desetiletí od vydání sborníku s názvem Jak pracuje tým. Prezentační a edukační aktivity muzeí jako důvod spolupráce napříč muzejními profesemi⁸, kde byly předmětem odborného zájmu důležité otázky spolutvorby a autorského podílení na procesu vzniku stálých expozic i výstav, včetně jejich dopadu na návštěvníky, otázka společného přístupu ke zpřístupňování muzeí a efektivní spolupráce je stále živá. Ve sborníku byly kromě jiného vystaveny před oči potencionálních čtenářů výsledky aktuálních šetření se záměrem upozornit na výhody muzejně-prezentační a edukační práce realizované v širším meziprofesním týmu a také prezentovány odkazy na příklady dobré praxe, kdy byly spolupracující osoby – kurátor, architekt, grafik, knihovník a edukátor – jako skupina spojeny společným cílem. Prezentované zjištění klíčového významu – „spolupráce odborných muzejních profesí pozvolna zlepšuje… dochází k hlubšímu pochopení práce muzejního pedagoga a tento vývoj bude mít dopad na samotné publikum“⁹– navíc obsahově korespondovalo s předloženými výstupy ze široké diskuse mezi účastníky kolokvia, s nimiž se lze seznámit v závěrečné kapitole „S kurátorem na kávu“¹⁰. Důvodem závěrečného silného apelu na muzejníky ve prospěch žádoucího rozvoje komunikace mezi nimi navzájem, včetně cílené spolupráce s dalšími aktéry, byla snaha autorů textů podpořit společné budování muzeí vstřícných pro všechny skupiny návštěvníků.

Návštěvnických skupin lze vymezit mnoho, ale v našem případě se dostává do hledáčku skupina dospělých mladých lidí s poruchou učení, kteří jsou schopni si během povinné školní docházky vypěstovat mnoho různých strategií, aby předstírali plynulé čtení. Opakují poslední přečtená slova, zatímco se snaží rozluštit další slovo ve větě. Někdy pak opakují celou větu, domýšlejí z kontextu a podobně¹¹. Ať už se jedná o studenty středních nebo vysokých škol, ev. jedince, kteří už ukončili studium a začali pracovat, tak na další rozvoj čtenářských strategií a dovedností zůstávají v dospělosti sami. Protože cílené posilování schopnosti o svých znalostech a dovednostech přemýšlet, uvažovat o svých procesech učení a myšlení ze strany učitelů skončilo (ať už byly jeho dopady na jedince více či méně efektivní), tak (nejen) jedinci s dyslexií začínají zejména při práci s náročnějšími texty přemýšlet nad tím, co by mohlo pomoci se s nimi vyrovnat, vědomě hledají vhodné strategie, postupy práce. Obecně platí, že recepci textu podstatnou měrou ovlivňují metakognitivní procesy i dosavadní všeobecné znalosti příjemce textu¹². Zjistit, co se děje v hlavách čtenářů textu zatím neumíme. To, že věda dosud nepokročila tak daleko, abychom uměli „odečíst“ jejich reakce na přečtené, lze považovat za určitou mezeru v poznání, kterou lze chápat jako impuls k pokusu o vytvoření synergického efektu jak při zkoumání problému, tak při navrhování doporučení pro praxi, včetně jejich pilotního ověření. Základním kamenem pro promýšlení a vytvoření alternativního návrhu na lepší/vstřícnější podobu výstavy a jeho implementaci se stala studie „Muzea bez bariér“ zaměřená na překážky, kterým čelí jedinci z generace Z se specifickými poruchami učení při návštěvách muzeí, zejména v oblasti vizuální komunikace. Protože byly cíle našich návrhů na změny víceméně totožné – vybudovat inkluzivnější a přívětivější prostředí pro mladé lidi (nejen) s dyslexií – výsledky našich kroků by měly vést k pozitivnějším a obohacujícím zážitkům návštěvníků. 

1 + 1 = 2 + v (v jako reprezentant vzájemných vztahů členů skupiny) nebo 1 + 1 = 3

Vzhledem k tomu, že zjištěním vzešlým z realizovaného výzkumu je věnován samostatný příspěvek, rozhodli jsme se předložit text, který má přiblížit proces přenosu existujících odborných poznatků v kombinaci s nově vytvořenými doporučeními do muzejně-prezentační praxe, konkrétně do přípravy vybrané výstavy NTM.  Základem pro budování společné strategie s využitím systémové přístupu¹³ ve prospěch možného vzniku inkluzivní výstavy se stala staronová myšlenka, že „synergický účinek/efekt má často exponenciální charakter – roste s počtem přispívajících činitelů“. V manažerské praxi je dosahování synergie klíčovým parametrem k obhájení smysluplnosti týmové spolupráce. Jinak řečeno, o synergii mluvíme, když dobré vztahy ve skupině pomáhají vytvářet nové hodnoty, jelikož síly členů se vzájemně podporují. Podle Plamínka¹⁴ je synergie zvláštní efekt, jenž lidé objevili při týmové spolupráci, který bourá běžné představy o sčítání. V synergickém pojetí neplatí jednoduchá rovnice 1 + 1 = 2, nýbrž 1 + 1 = 2 + v (reprezentant vzájemných vztahů členů skupiny) nebo 1 + 1 = 3.

Obecně platí, že jak pracovní týmy, tak pracovní skupiny, mohou vznikat na základě aktivních i pasivních důvodů. Mezi aktivní důvody patří např. společné zájmy členů týmu, popř. společný pracovní cíl. Jestliže nějaký tým již vznikne, může se charakterizovat dvěma základními vlastnostmi: Je atraktivní pro ty, kteří nejsou členy týmu a vyznačuje se většinou soudržností. Jednotliví členové týmu musí ve snaze dosáhnout cíle spolupracovat a pomáhat si a tím se soudržnost posiluje¹⁵. K rozvoji soudržnosti přispívá rovněž funkční pracovní prostředí, dobré vztahy (na pracovní úrovni i v rovině přátelské mezilidské). S vědomím, že skutečný synergický efekt může v týmu vzniknout tehdy, pokud jsou v něm lidé, jež mají různorodé znalosti, zkušenosti a pohled na daný problém, jsme se rozhodli vytvořit malé meziprofesní společenství, v němž bude při plnění cíle – přípravě inkluzivní výstavy – po stránce odborné i lidské jeden člen druhému oporou a také inspirací.

2. Metodika výzkumu – Plánování a příprava na monitorování a hodnocení kvality edukace

V rámci přípravné fáze byl ve prospěch realizace vlastního pilotního šetření vybrán nástroj, který učitelům může pomoci lépe poznávat problémy své vlastní praxe a řešit je. Jde o tzv. akční výzkum¹⁶, který umožňuje učitelům provádět systematickou reflexi profesních situací (zkoumá akci) a na základě jejich poznání je zlepšit (jednání)¹⁷. Aplikace metody akčního výzkumu může navíc pozitivně podpořit cílené uplatňování a rozvoj nových vzdělávacích strategií vyučujícího i samotných studentů, včetně zohlednění potřeb jednotlivců ve vysokoškolské výuce. Kromě očekávané reflexe osobní zkušenosti s návštěvou odborně zaměřené výstavy jako oživenou podobou výuky je záměrem přivést studenty (nejen) s dyslexií k uvědomělému získávání vzdělávacích podnětů z neformálního prostředí, včetně žádoucího zvnitřnění získaných poznatků s ohledem na jejich efektivní využívání v praxi…

Protože otázka monitorování a hodnocení kvality obecně není jednoduchá, je nezbytné počítat s tím, že jde zpravidla o složitý a časově náročný proces, který má navíc cyklický charakter.  S ohledem na to, že výzkum provádějí sami praktici, v daném případě vysokoškolští pedagogové a muzejníci, kteří jsou přímo zainteresováni na řešeném problému, tzv. akce (implementace) znamená jediné, tj. že se navržené řešení zavede do praxe a realizuje se. Během akce jsou sbírány informace a data o tom, jak akce probíhá a jaký má dopad. Shromážděná data a zkušenosti jsou analyzovány a diskutovány v týmu, aby se vyhodnotila efektivita akce a formulovala se doporučení pro další postup. Na základě reflexe se plán upraví a celý cyklus se může opakovat, aby se dosáhlo lepšího výsledku. Klíčovým aspektem v popisovaném „akčním“ procesu je to, že vyžaduje rovnocennou spolupráci mezi všemi zúčastněnými, jako jsou pedagogové, studenti i muzejníci.  

3. Spolupráce založená na různorodosti odborných pohledů a přístupů – cesta k funkčnímu modelu

Akční výzkum začíná v okamžiku, kdy má pedagog dojem, že něco ve výuce nefunguje a začíná přemýšlet o tom, co při její realizaci může zlepšit. Obdobnou myšlenkovou cestou prochází také muzejník, který zkoumá působení své výstavy jako předpoklad pro zdárnou edukaci návštěvníků.

S ohledem na známou poučku z oblasti HR, že úspěšná týmová práce předpokládá motivaci a plné zapojení členů týmu¹⁸, je na tomto místě vhodné popsat, s jakými motivy a profesními zájmy do spolupráce v týmu vstupovali jeho jednotliví členové jako zástupci různých profesí:

1. Vysokoškolský pedagog a didaktik jako odborník, který garantuje předmět, vyučuje, cvičí – zajišťuje vlastní výuku ve škole, který hledá vhodné cesty k efektivnímu využívání edukačního potenciálu partnerů z mimoškolního prostředí, který zkoumá vyučování a vzdělávání.  S ohledem na vytyčené cíle výzkumu tento odborník navíc vstoupil do role koordinátora a „lídra změny praxe“; tato jeho úloha od samotného počátku spolupráce úzce souvisela s přijetím zodpovědnosti za rozvoj komunikace napříč týmem s důrazem na úspěšné předání dostupných poznatků a zkušeností z oblasti vzdělávání lidí se specifickými poruchami učení (se zaměřením na dyslektiky). S oporou ve výsledcích vlastního studia a hloubkové rešerše dostupných odborných tuzemských i zahraničních zdrojů z dané oblasti lze za klíčové výstupy jeho činnosti považovat dva předložené seznamy doporučení pro lepší muzejně prezentační a muzejně-edukační praxi:

A. Doporučení pro vytváření vhodných tištěných textů pro návštěvníky s dyslexií:

• bezpatkové písmo, jako je Arial či Verdana nebo speciální typ písma (např. Opendyslexic);

• velikost písma 12 nebo 14;

• řádkování 1,5 nebo dvojité;

• papír smetanové barvy;

• členění textu do krátkých odstavců s využitím nadpisů a podnadpisů;

• tučné písmo pro zdůraznění části textu, spíše než kurzívu nebo podtržené písmo;

• vkládání důležitých částí textu do rámečku;

• zarovnání textu doleva – rovný okraj vlevo, nerovný okraj vpravo;

• rozdělení textu na sloupce, nenechávat dlouhé řádky.

 Je třeba se vyhnout:

• příliš dlouhým větám;

• dlouhým odstavcům;

• začínání nové věty na samém konci řádku;

• 
  

• lesklému papíru, který může oslňovat;

• zbytečnému používání hůlkového písma;

• slabému papíru, kdy prosvítá text z druhé strany;

• zbytečnému používání spojovacích čárek.

Vodítka pro tvorbu snadno čitelných materiálů a případné úpravy již hotových textů do výstavy:

• Vyhněte se abstraktním výrazům: vyjadřujte se stručně, jednoduše a konkrétně.

• Struktura vyprávění by se měla držet jednoduché a přímé dějové linky s logickou návazností.

• Symbolické řečové figury (například metafory) používejte pouze výjimečně.

• Vyhněte se obtížným slovům, ale přesto používejte slovní zásobu vhodnou pro dospělé.

• K vysvětlení významu méně obvyklých slov využijte kontext vyprávění.

• Složitější dějové situace popisujte konkrétním a logickým způsobem.

• Sled událostí by měl respektovat logický časový rámec.

• Než půjde materiál do tisku, dejte jej zástupcům cílové skupiny k připomínkám.

Na závěr praktická zásada podložená letitými zkušenostmi s různými skupinami návštěvníků:

Pište texty do výstavy tak, jako byste příběh vyprávěli tváří v tvář svému čtenáři. Jednoduchost snadno čitelných materiálů by neměla činit dojem blahosklonné shovívavosti autora vůči čtenáři. Kvalitní kniha psaná jednoduchým jazykem může přinést pozitivní čtenářský zážitek pro každého¹⁹.

B. Doporučení na kompenzaci poruch (ve smyslu parciálního postižení) nejen u dospělých návštěvníků s dyslexií v expozicích a výstavních prostorách muzeí/galerií:

Základem úspěchu práce s návštěvníky s dyslexií je vytvoření bezpečného a pohodlného prostředí.

• Neméně důležité je také zklidnění výstavního (edukačního) prostředí, vytvoření řádu.

• Promyšlená selekce vhodných podnětů (méně zrakových podnětů na jednom místě; dobře zaměřené dostatečné, ale přesto lehce tlumenější osvětlení; důraz na využití matných povrchů).

• Cílená práce se zvukem (na úrovni výkladu i podbarvení vnímání); možnost využití speciálních pomůcek (brýlí, sluchátek, špuntů do uší aj.).

• V zorném poli pouze „pomůcka“ ke splnění úkolu (sbírkový předmět/substitut

• a související podpůrné materiály).

• Nabídka aktivit, které evokují spíše uklidnění a poskytují časovou volnost na plnění (možnost využití relaxačních zón, odpočinkových zákoutí, včetně zajištění dostatku židlí, podsedáků, relaxačních vaků).

• Nabídka promyšlené řady oživujících úkolů, kdy jsou jednotlivé kratší úkoly jasně

• a srozumitelně zadané.

• Zároveň je ale také vhodné připravit takové úlohy, které vybízí návštěvníky s dyslexií k uvažování a hledání vhodných řešení v širších kontextech, protože zpravidla mají vysokou schopnost propojování a vidění světa z různých perspektiv.

• Žádoucí je také předložení zajímavých příběhů, protože většina dyslektiků si umí pamatovat ze zkušeností, příkladů a příběhů.

• Nabídka hodnocení plnění jednotlivých úloh má mít pochvalnou podobu i silný motivační dopad.

• Cílené využití vhodného písma u tištěných textů; větší řádkování i velikost písma, větší mezery mezi písmeny, lépe bezpatkové typy, žádná nebo minimální aplikace kurzívy.

• Zprostředkování tématu zvukem – promyšlené zařazení zvukových nahrávek, ev. ukázek z audioknih.

• Častá nabídka hmatových aktivit/dílen/kiosků (podpora smyslového vnímání

• a představivosti).

• Žádoucí umístění hmatových displejů (s neopomenutím pravidla, že méně je více); vhodné začlenění například do tzv. slepých míst výstavy – samostatně stojící (nesmí rušit pozornost).

• Užitečné může být v rámci dyslektické linky také zavedení různých technických zařízení na podporu rozvoje představivosti návštěvníků s dyslexií, protože tato schopnost bývá jejich silnou stránkou (stejně jako práce s 3D perspektivou).

• Veškeré kroky realizované ke kompenzaci poruch v expozicích a výstavách by měly vycházet z principů zážitkového učení a jeho prvky mají být aplikovány do připravovaných edukačních aktivit přiměřeně. Nabídka těchto aktivit by měla být pestrá a bohatá, umožnit samotný výběr té či oné ze strany návštěvníka s poruchou a zároveň respektovat dobrovolnost jeho zapojení²⁰.

2. Významným členem týmu je kurátor jako odborník, který spravuje tematickou sbírku, v tomto případě sbírku dokumentující železniční historii. Při interpretaci minulosti se zaměřuje na propojení technických a společensko-kulturních aspektů železniční dopravy ve snaze nabídnout koherentní a pravdivý příběh o dějinách tohoto klíčového modernizačního fenoménu, což je také základním cílem nové výstavy i významným bodem koncepce a náplně vznikajícího Muzea železnice a elektrotechniky NTM. Vedle přípravy výstav a expozic se v minulosti podílel na projektu zpřístupňování technických vědomostí žákům základních a středních škol s důrazem na kooperaci a inkluzi. Do týmu vstoupil jako kurátor, který má zvýšený zájem o práci s návštěvníky, moderní prezentační metody a je schopen zohlednit ve výstavných textech, vzešlých z odborné badatelské práce, zvolenou cílovou skupinu a přístupnost pro návštěvníky výstavy obecně. Základní texty výstavy umístěné na panelech vytvořil s vědomím zvolených priorit jako obsahově hutné, srozumitelné a výstižné, a to v kooperaci s kolegou, historikem designu.  Jako hlavní autor výstavy je tvůrcem celé koncepce výstavy, na jejímž výsledku se pak podílí dále také architekt a grafik.  Stojí za výběrem autentických předmětů ze sbírky NTM i z jiných institucí, pořízením modelů, výběrem archivního a obrazového materiálu, a to se záměrem, aby tyto prvky ve výstavě v jednotlivých tématech na návštěvníky působily synergicky a aby byla zvolená témata přiblížena komplexně. 

3. Grafikem výstavy se stal Jáchym Šerých, odborník, který je autorem velkého množství velkých i menším výstavních muzejních projektů, tedy grafiky samotných výstav i navazujících materiálů především propagačního charakteru. Výstavě dokáže dát jedinečnou kvalitní výtvarnou tvář a současně dobře zohlednit potřeby návštěvníků i koncepci autorského týmu a ve svém oboru v tomto ohledu vyniká. K tvorbě využívá moderní digitální nástroje, které kombinuje se svými znalostmi a schopnostmi. 

Pro potřeby projektu shrnul zásady, kterých se drží, a popsal způsob svojí práce platný pro jeho výstavní grafiku obecně. Vidíme zde, že hlavní zásady přístupnosti textů jsou dodrženy:        

„K celé výstavě si zhotovujeme vizualizace v přesném měřítku se siluetami postav/diváků. Díky tomu si můžeme být jistí, že dílčí grafiky budou v co možná nejlepší pozici, velikosti a výšce s ohledem na možnosti dané exponáty. (Na volné místo, které nám na tvorbu grafiky zbyde, je nutné počítat s odstupem návštěvníků od stěn s grafikou.) Texty mají být v záplavě grafiky, fotek a dokumentů jednoznačně rozpoznatelné, čitelné. Například není vhodné dávat texty přes fotky. (Nečitelnost způsobuje únavu a ztrátu zájmu.)

Texty jsou ideálně čitelné v černé na bílém pozadí. (Inverzní už hůře – ale stále např. lépe než oranžové na zelené.) Platí to vždy a všude od vynálezu knihtisku a typografické černi po dnešek. Snažíme se také oddělovat vizuální informaci (obrázky) od faktické informace (textu), aby si tyto odlišné fenomény nekonkurovaly „plácáním“ jednoho přes druhé.

Výstavu dělá zajímavou (potravou pozornosti je zájem) poučená výtvarná hra. Výtvarná složka má být krásná a imaginativní (nikoli faktograficky přesná, pedantská). Podaří-li se například vytvořit cosi obrazově zajímavého či nečekaného (oživení výkresu vetnutím fotografie) – pak i „nudný“ výkres může začít dýchat příběhem – a tím přitáhne pozornost k textům. (Obrázek otevře imaginaci a zvídavost pak vede naši pozornost k zjištění „pravdy“ v textech.)

Texty je třeba sázet do spíše užších sazebních sloupců. Čím větší text (text této výstavy má velikost 59 bodů), tím více vyžaduje sazbu na kratší řádky. Sazby výstavních textů se řídí jinými pravidly než plynulá knižní sazba. Není například vhodné používat dělení slov, ve velkoformátových textech dělení slov znesnadňuje čtení. Je lepší smířit se s nestejně dlouhými řádky. Zdánlivá neučesanost nestejně dlouhých řádků pomáhá oku v orientaci.

Delší výstavní texty je někdy dobré přerušit odpočinkem – vhodně a po smyslu informace komponovanými odstavci. Samozřejmě, že vizuálně vypadá lépe a kompaktněji text bez dělení na odstavce – jelikož tvoří pevnější blok, ale je třeba upozadit estetiku a spíše usnadnit čtení – s odpočinkem na odstavcích.

Nevhodné je komponovat výstavní texty s dělením slov a nadto se zarovnáním do bloku. Takový blok už na první pohled odrazuje od čtení, od námahy spojené se čtením. Působí hutně, únavně a pedantsky – navíc oko se ve stejně zarovnaných řádcích ztrácí, neumí rozpoznat řádky. Sazba výstavních textů má jiná pravidla než knižní sazba. 

Výběr fontu, řezu z rodiny fontů, kombinace rodin písem – to vše je základ nejen pro dobrou a přehlednou čitelnost, ale především pro celkové vyznění. Pro každé téma je potřeba najít jedinečný font. (Pro železniční téma lokomotivu nemůžeme použít klasicistní antikvu).  Na výstavu vybíráme i z několika stovek písem, než se ukáže nejvhodnější rodina. Musí se zohlednit také úspornost daného řezu. Někteří kurátoři „píší rádi“ a příliš dlouhé texty pak jsou ve výstavě k neučtení. (Kurátor aktuální expozice psát výstavní texty rozhodně umí. Jsou stručné, lehké, krátké, přesné.)“²¹

4. Pracovník oddělení PR a práce s veřejností je dalším členem týmu jako odborník, který se systematicky věnuje prezentaci muzejních aktivit směrem k médiím i široké veřejnosti. Díky dlouholeté praxi v oblasti interpretace muzejních sbírek a popularizace kulturního dědictví, včetně působení v oblasti muzejní edukace jako metodička a autorka edukačních programů i doprovodných materiálů i lektorka, převzala v projektu koordinační roli za muzejní instituci. Její původní vzdělání a praxe pedagoga se specializací na bohemistiku a historii jí poskytuje pevný základ pro práci s textem, zejména pro úpravy odborných textů směrem k veřejnosti. Díky tomu dokáže citlivě sledovat a reflektovat potřebu zpřístupňování výstavních textů a jejich adaptaci pro různé cílové skupiny. V rámci přípravy této konkrétní výstavy se proto zaměřila na koordinaci vytýčených záměrů, ale také na jejich systematické sledování a popis. Bude se podílet na navazující analýze vedené formou pedagogického akčního výzkumu.

4. Implementace plánované změny do prezentačně-edukační praxe jako téma „3 v 1“ pro diskusi

1. Přístupnost v Národním technickém muzeu

Vnímáme, že muzea a galerie se u nás snaží o moderní přístupy a zohledňují v různé míře přístupnost pro všechny návštěvníky. Národní technické muzeum je největší paměťovou institucí u nás zaměřenou na dokumentaci vývoje průmyslu, vědy a techniky. Dlouhodobě se tématu přístupnosti věnuje na poli edukačním, kde byly postupně vyzkoušeny různé formy práce s návštěvníky. Např. na práci se žáky základních a středních škol se zdravotním postižením byl zaměřen projekt „Inkluze s NTM (Startin)“, který probíhal v letech 2018 až 2021. Během tohoto projektu bylo ověřeno, že velké množství žáků má poruchy učení, tedy, že pravděpodobnost dyslektických obtíží je poměrně vysoká. Projekt probíhal v době epidemie Covid-19 a hledali jsme nové formy práce s návštěvníky, což naše zkušenosti obohatilo, podobně jako je uvedeno v článku Tima Deakina²². V současnosti edukační oddělení rozvíjí práci s návštěvníky z řad veřejnosti na nové úrovni a hledá i nové podněty a spolupráci v oblasti přístupnosti pro návštěvníky se znevýhodněním, např. tlumočení do českého znakového jazyka při programech. Do výstavních projektů NTM se přenášejí tyto zkušenosti, metody, pomůcky apod. nejčastěji v rámci doprovodných programů vedených poučeným lektorem. Do samotné výstavy pak vstupují na různé úrovni, a to podle konkrétních možností projektu, podpořených vstřícností autora a v neposlední řadě i finančními možnostmi. Dobrým příkladem z poslední doby je malá expozice „Tatra 77a – od zázraku k vraku a zpět“ umístěná v Centru stavitelského dědictví v Plasích. Důležité místo v ní zaujaly digitální, haptické a další multimediální složky, které vědomí souvislostí umožňují zesílit, stejně jako zprostředkovat je návštěvníkům s různým druhem postižení (animované video s tlumočením do znakového jazyka „rodilým mluvčím“, zmenšený vůz vyrobený 3D tiskem jako haptická pomůcka, texty v Braillově písmu, aplikace s audionahrávkami obsahujícími promluvu kurátora a další).